Psychoterapie - kdy je deprese zdravá

Naděje, psychologie, psychoterapie, deprese, psychologie osobnostiObdobí intenzívní psychoterapie je časem intenzivního duchovního růstu, během něhož pacient někdy projde většími změnami, než jiní lidé za celý život.
Aby k tomuto rychlému růstu mohlo dojít, je třeba se vzdát části "starého já". To je nezbytnou součástí úspěšné psychoterapie. 
Ve skutečnosti se pacient obvykle začíná něčeho vzdávat už dříve, než se poprvé setká s psychoterapeutem. Často například samo rozhodnutí vyhledat psychiatrickou pomoc znamená, že se vzdávám určité představy o sobě samém, vyjádřené slovy "jsem v pořádku". To bývá v naší kultuře zvlášť těžké pro muže, kteří přiznání "nejsem v pořádku a potřebuji pomoc, abych pochopil, proč nejsem v pořádku a jak to překonat" bohužel často chápou jako "jsem slabý a nesoběstačný, nejsem pořádný chlap". Mnohdy začíná proces vzdávání se jistot dokonce ještě dříve, než se pacient vůbec rozhodne psychiatrickou pomoc vyhledat. Vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám důvěrně známé - je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignace na původní "" nebo jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu, je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužení deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu.


Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo. Opakování takových zkušeností zvyšuje přecitlivělost dítěte na pocit ztráty a posiluje v něm sklon vyhýbat se tomuto bolestnému prožitku, lpět na "věcech" a ničeho se dobrovolně nevzdávat. Tak či onak je schopnost vzdávat se "věcí" narušena u všech patologických depresí, kromě toho však podle mého názoru existuje konkrétní typ chronické neurotické deprese, kde traumatické postižení schopnosti vzdát se jakékoli "věci" je vlastním kořenem problému. Tento druh deprese označuji jako "rezignační neurózu".

Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst, k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. Terapeutovým úkolem proto je, aby pomohl pacientovi dokončit proces, s nímž už sám začal. Nelze ovčem říci, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak, mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všechno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe. Když se něčeho vzdáme a začneme růst, začíná tento proces v rovině nevědomí a je provázen depresí - to proto, že nevědomí je moudřejší a cítí, jak neudržitelné a škodlivé je, aby "bylo všechno jako dříve". Pacient přitom mnohdy říká: "Vůbec nechápu, proč mám depresi". Jindy ji připisuje faktorům, které s ní nesouvisejí. Tito pacienti ještě nejsou ochotni ani schopni vědomě přijmout, že jejich původní "" a stav "jako dříve" už patří minulosti, nechápou proto ani svou depresi jako signál toho, jak nezbytně pro svou úspěšnou adaptaci a vývoj potřebují zásadní změnu. Může se zdát zvláštní, že je nevědomí o krok před vědomím. Platí to však nejen v tomto konkrétním případě, ale tak všeobecně, že to lze považovat za základní princip toho, jak naše mysl pracuje.

Deprese, naděje, psychologie, nálada V poslední době se často hovoří o "krizi středního věku". Ve skutečnosti je to jen jedna z mnohých krizí, kritických stadií vývoje jedince, o nichž hovořil už před třiceti lety Erik Erikson (Erikson popsal osm krizí, ale možná je jich ještě více). Tato přechodná období se stávají krizemi, tj. přinášejí problémy a bolest, protože se pro jejich úspěšné překonání musíme vzdát našich oblíbených představ a starých způsobů jednání i vnímání. Mnozí lidé buď nechtějí, a nebo nedokáží snášet strasti spojené s opuštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často trvale, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti.

Na závěr se pokusme vyjmenovat ty stavy, postoje a tužby, kterých se člověk musí v průběhu zcela úspěšné životní dráhy vzdát (přibližně podle jejich časové posloupnosti). O každém z nich by se dala napsat celá kniha. Jsou to:

  1. kojenecký věk, kdy není třeba se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky
  2. představa, že jsem všemocný
  3. touha po úplném ovládnutí rodiče nebo rodičů (včetně sexuálního)
  4. závislost dětského věku
  5. zkreslený obraz rodičů
  6. pocit všemocnosti v dospívání
  7. "svoboda" života bez závazků
  8. činorodost mládí
  9. sexuální přitažlivost a potence mládí
  10. sen o nesmrtelnosti
  11. vláda nad vlastními dětmi
  12. různé formy dočasné moci
  13. nezávislost daná fyzickým zdravím
  14. a konečně vlastní "já", život sám.


IQ test

Tento obrázkový IQ test, který se skláda z 30 otázek měří především inteligenci vrozenou a výsledný IQ je jen málo ovlivněn schopnostmi a dovednostmi, které jsme si osvojili výchovou a vzděláním, proto je vhodný nejen pro dospělé, ale i pro děti od 10 let. Spustit test

Psychotest - socialní, emoční

Tento 125 otázkový psychotest se zabývá jak schopnostmi abstraktními a neverbálními, tak schopnostmi verbálními, paměťovými a navíc i schopnostmi sociálními a emoční sebereflexí (tzv. EQ). Z testu se dozvíte pro které druhy činností máte schopnosti a pro které nikoli. Spustit test