Sigmund Freud - Já, ono, nadjá

Sigmund Freud - Psychologie, psychiatrie, psycholog, psychologie

Sigmund Freud, jedna z největších osobností moderní psychologie.

Nejprve strukturální teorie: Sigmund Freud konstatuje, že zatímco normální smrtelník ztrátu jemu drahé osoby časem "odtruchlí", nepodaří se takový nitroduševní proces v případě psychopatologického prohloubení. Znamená to, že v psychickém uspořádání existuje nitroduševní struktura, která přebírá instinktivní sílu pudů, ale vykonává na člověka výrazný morální tlak. Podobně se projevuje i nutkání k opakování: pudová síla je jakoby přeměněna na imperativy dobré i špatné etiky: něco musí člověk udělat, jindy odčinit, splňovat nesplnitelné, zařadit se k pochlebování chlebodárcům, vystavovat se do sociální blamáže. Takové imperativy, které rozhodně nepřispívají k hedonickému uspokojování, jasně prokazují působnost dalších sil v psychice, jež nelze jednoduše popsat cenzurou, vytěsněním, tlakem pudů.

Ve spise Já a ono (Das Ich und das Es) z roku 1923 Freud poprvé koncizním způsobem formuluje tzv. strukturální teorii lidské psychiky. Inspiroval se Platonem, který hovoří o trojrozdělení lidské duše, o vozatajovi, jenž vědomě řídí dva těžko ovladatelné koně, pudy a svědomí? Nebo univerzálními představami o duši vegetativní, animální a duchovní, které se vinou staletými tradicemi přemítání o psychice? Těžko rozhodnout. Každopádně Freud provedl novou syntézu poznatků, získaných psychoanalýzou. Vědomou a předvědomou vrstvu psychiky, v níž je obsaženo naše vědomí, vnímání, pozornost, aktuální paměť, racionální myšlení, včetně nevědomých dynamických sil, nazval Oním, Id. (Inspiroval se spisem G. Grodecka Das Buch vom Es, 1921). Mezi Id a Ego jsou pochopitelně mnohostranné, vzájemné vztahy. Jsou však přervány tam, kde nastalo vytěsnění. Komunikační dráhy mezi Já a Ono jsou jinak neostré, ale vcelku inspirativní. Energetizují lidské konání. Já je charakterizováno nejen racionalitou, ale také principem reality a navíc je prostoupeno řadou obranných mechanismů (projekce, identifikace). Jen částečně je vědomé, mnohé prožíváme na nevědomé úrovni, o čemž svědčí experimentální studium sugestivního působení nebo podprahového vnímání. Vcelku se dá říci, že Já bývá organizováno tzv. sekundárním procesem, to znamená odkládáním okamžitých reakcí, myšlením, což je podle psychoanalýzy jednání naprázdno, zkusmo, v představách, v myšlenkových experimentech. Ego je prostě místem, kde je naše psychika organizována časově, prostorově, logicky a kauzálně. Čelí pudovým tlakům. Popírá je, potlačuje, vytěsňuje. Zatímco neurotik vynakládá značnou část své psychické energie na zkrocení a vytěsňování nebezpečných pudů, tvořivý umělec svým uměním sublimace pudy využívá ke svému dílu. Dokáže se ponořit do hlubin nevědomí, tam načerpat inspiraci a mechanismy primárního procesu přetvořit pudové síly do krásy umění.

Struktura psychiky ovšem není vyčerpána komunikativními drahami mezi Ego a Id. V duši každého z nás nad námi bdí a strmí Superego, Nadjá. Prožitkově se projevuje jeho přítomnost různě: pocitem viny, výčitkami svědomí, mravním zákazem či imperativem, pocitem méněcennosti, studem, hanbou, někdy až brutálním tlakem těžké deprese a naopak v pozitivním rozměru smyslem pro humor, tvořivostí, ukázkovým životem integrovaného člověka. Pojem Superego se nezrodil najednou, nýbrž v polemice Freuda s jeho žákem Alfredem Adlerem, v níž se hovořilo o ideálu Já. Ideál bývá charakterizován v běžné řeči jako něco nedosažitelného, s čím se prosté Já člověka poměřuje, k čemu směřuje a čeho vlastně nemůže dosáhnout, z čehož se podle Adlera rodí pocity méněcennosti. Freud nebyl tak jednoznačného názoru, protože rozmanité neurotické projevy jsou natolik pestré, že je nelze zobecnit jako pocity méněcennosti. Onen nitroduševní tlak, který v sobě pociťujeme, aniž bychom mu připsali motivační zdroj ze síly pudů, má původ v Nadjá, poměrně složité psychické instanci.

Superego se projevuje jako hlas svědomí a kritický pozorovatel našich činů i našich fantazií. Částečně je totožná s Já, ale značná jeho část je nevědomá a přímo závislá na takzvaných pudových derivátech. Superego vyrostlo ze zkrocených pudů, a proto může mít stejnou sílu jako pudové nároky. Hlas svědomí bývá mnohokrát silnější než projev pudů. Vidíme to u fanatických bojovníků za pravdu nebo u nutkavých neurotiků, kteří stůj co stůj musí dostát svým rituálům. Nezapomínejme, že v psychice je to zařízeno tak, že síla, které se bráníme, bývá ve svých proměnách silnější než to, čemu se bráníme. Superego vzniká poměrně dlouhým procesem ztotožňování se s autoritami na konci Oidipského komplexu, identifikacemi s otcem, matkou a později s různými vzory, které příslušná společnost předkládá v pohádkách, mýtech, náboženských vzorech, vyprávěních dnes také v masmediálním balení prostřednictvím magického kouzla televizní obrazovky. Identifikace, zvláště na raných úrovních, se liší od lásky a není to pouhé připodobňování, je to úsvit mravního étosu, geneze niterného rozpoznávání mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Superego bývá rozpolceno na kladnou a zápornou identitu, na hlas rozumu a šílenství, na zápas mezi Maskou a Stínem, kdybychom měli použít archetypální terminologii analytické psychologie.

Znamená to dvojí rozpolcenost člověka: na jedné straně se o slovo hlásí pudy - jíst, pít, milovat, tvořit i ničit, na straně druhé se stejně vehementně, ne-li mnohokrát s větší intenzitou, hlásí o své slovo mravní a společenské zákony, vtělené do tradice, kultury. Freud několikrát sarkasticky poznamenal, že veškerá civilizace, dějiny a kultura vznikly na základě odříkání, že neuróza je daň kterou lidé platí za pokrok. Superego je vlastně takovým malým soukromým vesmírem, odrážejícím etiku a morálku světa v každém jedinci. Pochopitelně závisí na tom, jak bylo toto Nadjá v dětství uhněteno, zdali příslušné autority byly citlivé, či chladné, odmítající. Další vývoj psychoanalýzy ukázal na mimořádný význam struktury Nadjá při vzniku duševního onemocnění. Svár mezi pudy a kulturou probíhá nevědomě a člověk si je vědom jen jeho výsledků. Nadjá tabuizuje a zakazuje, chválí i odměňuje, trestá i pronásleduje. Navíc je Nadjá obtížněji přístupné vědomé reflexi než pouhý pud i odnož pudového napětí. Chová se imperativněji než pud ve stavu zrodu. Je propojeno s pocity viny a potřebou trestu, a to právě činí mimořádné obtíže při podobné analýze jeho působnosti. Svědčí o tom osud F. M. Dostojevského, který pokaždé své těžce vydělané peníze prohrál v kasinu, a teprve když se ocitl na finančním dně, nalezl novou sílu a novou inspiraci ke svým vrcholným románům.

Z toho plyne dost neblahý závěr - člověk může snadno nalézt kompromis mezi Já a Ono, ale Nadjá se stává výrazně nevědomou složkou obrany proti Onomu. Takže často ani nevíme, proti čemu se bráníme, a máme z toho sveřepý pocit viny, který existencialisté nazvali úzkostí.

A tak si moderní či postmoderní člověk může klást nekonečné otázky po liberálním uspořádání společnosti, svobodném trhu či demokracii, ale stále je ve svém nevědomí spoután autoritativním působením Nadjá. Může snadno odmítat morální předsudky, ale přesto v něm, někde hluboce zasuté, působí hrozivé Nadjá, které strmí nad všemi našimi činy a myšlenkami a vykonává nepřetržitou kontrolu. Bůh v nás" Na to Freud odpovídá svým kritickým pohledem na všechna náboženství na světě: jsou to jen repliky kulturních, tradičních a rodičovských autorit. V dobách, kdy se rozmělňují hodnoty, kdy se revoluce zmocňují zapálených duší revoltujících mas, kdy pudy prolamují zaběhané uspořádání věcí lidských a bortí tradice, vystupují na světlo světa temné síly, které tak dokonale a výstižně znázornil H. Bosch a F. Goya. Lidské vztahy se znehodnocují, agrese stoupá, kriminalita narůstá. Po čase vždy přijdou pragmatikové, kteří se zmocní vlády věcí, z čehož nemorálně profitují. Kolektivní struktura Superega zhoustne a vytvoří nový étos, proti němuž dříve nebo později opět přijde revolta. Souvisí to s faktem znásobené úzkosti a znásobené přísnosti: když se v jedinci složitým vývojem vytváří Nadjá, ztotožňuje se nejen s živoucími autoritami, ale také s těmi, které jsou obsaženy v podobě jakéhosi kolektivního povědomí v Superegu rodičů, vychovatelů a vůbec všech autoritativních figur, které lidské mládě a dospívající člověk na své životní pouti potkávají.
Úzkost, pocit viny, pud smrti

Čím hlouběji Freud přemýšlel o příčinách lidského neurotického zbědování, tím více si uvědomoval, že nevystačí s pojmem vytěsnění, ani s představou potlačeného sexuálního života. Nakonec i strukturální model psychiky není dostačující, je nutné jej více propracovat a dobrat se příčin lidského duševního neštěstí. Proč se lidé navzájem trápí? Proč mají v sobě tolik agrese, že ji dávají najevo v nejneočekávanějších okamžicích? Proč s postupem lidského života se začíná ujímat vlády deprese, a nikoliv pocit spokojenosti z dobře vykonané práce? Proč se nad mnoha vynikajícími duchy vznáší Damoklův meč závislosti? A dále: co způsobuje nesnesitelnou trýzeň nutkání k opakování?

Freud našel odpověď. Společným jmenovatelem takového životního nasměrování je pud smrti, který nazval Thanatos. Inspiroval se předsokratovským filozofem Empedoklem, který hovořil o věčném sváru a smíru lásky a nenávisti, života a smrti. Freud konstatoval, že v lidské duši jsou další hnací protiklady, touha žít, plodit a tvořit, která soupeří s touhou navrátit se zpět do stavu neživota. Vše organické má tendenci navrátit se do původního stavu anorganického. Prach jsi a v prach se obrátíš. Moudrá skepse nebo empirický nihilismus? Na to odpovídá zakladatel psychoanalýzy ve spise Mimo princip slasti (Jenseits des Lustprinzip), vydaném roku 1920 ve Vídni. Zpočátku v díle zaznívá hedonistická filozofie, v psychoanalytickém smyslu v pojetí principu slasti - člověk má setrvalý sklon vyhledávat libost a vyhýbat se nelibosti. Nastávají však situace, kdy není možné dosáhnout okamžitého uspokojení a vlivem pudu sebezáchovy se jich organismus vzdává. Na scénu vstupuje princip reality. Některých slastí se prostě musíme vzdávat, odsouvat je někam do budoucna, někam na příště. Ale člověk jako racionálně plánující bytost odkládá uspokojení proto, aby někdy v budoucnu takové uspokojení mohl dosáhnout. Schopnost lidské bytosti snášet strast, aby dosáhla někdy slasti, je nekonečně proměnlivá a často překvapivá, jak nás o tom poučují různé náboženské a politické ideologie - ráje bude nakonec dosaženo. Ovšem má to zapeklitý háček: aby Já nároky pudové okamžitosti oddálilo, musí nároky na prožitek slasti vytěsnit. A právě ono vytěsnění způsobuje nelibost. Plyne z toho téměř filozofická moudrost: spokojeni budeme až v hrobě, až se navrátíme do stavu anorganického, kdy již nebudeme vskutku nic potřebovat.

Jsme u jádra věci: lidé opakují nelibé zkušenosti v naději, že někdy dosáhnou slasti. Tímto nutkáním k opakování v sobě ovšem vytvářejí samoregulační strukturu neuspokojeného puzení, tudíž neurotického rozpoložení. Protože zmíněná neuspokojenost je víceméně nepojmenovatelná, projevuje se jako úzkost, základní prožitkový rozměr moderní zbědovanosti tržně orientované společnosti. Načas vítězí Éros, ale jen za cenu dalšího návratu k Thanatu. Freud vyvodil mrazivý závěr: cílem života je smrt. Navíc je vše komplikováno citovou dialektikou nevědomí: konstruktivní a destruktivní tendence mají sklon se někdy spojovat, jindy rozpojovat. Hovoří se o instinktuální fúzi a defúzi. V aktu lásky oba principy a obě síly, Eros i Thanatos, se vzájemně spojují, aby se záhy rozpojily a postavily se proti sobě. V této vzájemnosti, ba přímo bytostné soupatřičnosti, lze zahlédnout téměř veškeré trápení světa historického i současného: opakováním nelibého se magicky a rituálně zabraňuje jeho návratu, čímž se ovšem onen návrat přivolává. Pud smrti je podle originální Freudovy verze teoretickým předstupněm všech následujících úvah o tzv. pudu agrese, destrukce, ničení.

Úvahy o pudu smrti vyvolaly prudké diskuse mezi členy nejužšího kroužku psychoanalytiků i v celé tehdy již existující Psychoanalytické společnosti. Příčí se přece zdravému rozumu, že by člověk svým životem usiloval o sebezničení a že by smyslem života byla smrt. Nikoliv smyslem, upozorňoval Freud při obhajování této koncepce, ale cílem. Tento cíl lze překonat jen láskou, Érotem, tvořivou prací, plozením nové a nové generace. Freud zeslabil své naléhání na univerzální uznání pudu smrti, ale nikdy se této myšlenky nevzdal. Měl k tomu pádné důvody: pozorování těžkých psychopatologických projevů, sklony člověka k sebevražednému jednání, první světovou válku. Někteří jeho žáci plodně téma pudu smrti rozvíjeli, za všechny jmenujme Franze Alexandera, který ve třicátých letech publikoval na tehdejší dobu skvostné dílo Život proti smrti, či N. O. Browna, který roku 1964 vydal psychoanalyticko-filozofické úvahy, nazvané Éros a Thanatos.

Freud upozorňoval na evidentní příznaky pudu smrti v různých psychopatologických projevech, například v případech alkoholismu a jiných závislostí. Alkoholik se prokazatelně ničí. Je fixován na orální stadium libidinózního vývoje. Pitím uniká před "traumatizující matkou" a prostředím, které mu vlastně nerozumí. Magickým způsobem do sebe vstřebává nejen alkoholické tekutiny, ale také slastně stimuluje orální zónu. Jemnou intoxikací ulevuje své úzkosti, rozpouští příliš kruté Superego (které se stane ještě krutějším v "kocovině" a při vystřízlivění). Tlumí sociální napětí. Tato primární identifikace s něčím nenalezitelným (totiž s rozumějící, vciťující se matkou a s rájem kojenecké existence) se časem stává imperativem téměř sebezničujícím a alkoholik se pohybuje v začarovaném kruhu maniodepresivního vylaďování. Konzumací dočasně odstraňuje vnější frustrace i vnitřní inhibice, ovšem ve střízlivém stavu tyto v podstatě neřešitelné konstelace opakují příšernost dávných infantilních frustrací. A tak se alkoholik znovu navrátí k dobrému (i špatnému) truňku a vše se opakuje, dokud ho nezdolá choroba či dokud ze zoufalství nespáchá sebevraždu. Freud byl ovšem tolerantní k pití alkoholu. Říkal, že člověk, který pije alkohol, aby tak ulehčil vnější či vnitřní mizérii, vlastně není alkoholikem. Tím se stává, když v pití pokračuje i tehdy, když mizérie pominula. Navíc má každý alkoholik v sobě skrytou, latentní homosexualitu - družné veselí pijáků a svoboda přístolního slova to jen potvrzují.

I když se to na první pohled nezdá, s tématem pudu smrti souvisí i další oblast psychoanalýzy, úzkost. Úzkost Freud vymezil jako nespecifický strach bez objektu strachu. Není to fobie, která by se vázala na reálné věci, například na výšku, stísněný prostor, hady, pavouky, je to jednoduše setrvalý pocit nejasných obav, někdy až hrůz téměř pekelných či záhrobních. Roku 1926 napsal o tom Freud útlou knížku Útlum příznak a úzkost (Hemmung, Symptom und Angst). Především: úzkost není pud, ale afekt, někdy dlouhodobý. Úzkost volně kolotá v duši člověka, psychoanalytici dnes používají výstižný termín"volně plynoucí úzkost". Podle Freuda existují různé úzkosti, ale jejich projevy jsou poměrně identické. Úzkost je opakem slasti. Vzniká prvoplánovitě jako reakce na sexuální frustrace. Nevybitá energie se městná v organismu i v mysli a způsobuje napětí, jemuž je obtížné čelit. Jiný druh úzkosti vzniká, když člověk nezvládne své vzrušení při nějakém silném, mimořádně intenzivním a neočekávaném traumatu. Úzkost je biologicky určena jako opakování kdysi účelové reakce, kdy byl organismus velmi rychle nažhaven energií, aby mohl v nebezpečných situacích buď utíkat, nebo útočit. Pokrok lidstva zmenšil počet takových situací, nicméně biologické reakce se nadále automaticky spustí i v situacích, kdy hrozí jen zdánlivé ohrožení. Když Freud pátral po prapříčině úzkosti, po jejím modelovém vzoru, konstatoval, že to není jen sexuální traumatizace, ale také velmi rané zážitky ze samotného počátku individuální existence. Jeho nadaný žák, vídeňský lékař Otto Rank, rozvinul tyto myšlenky ještě hlouběji: původ úzkosti nutno spatřovat v traumatu, které každé lidské mládě prožívá při narození. Nazval tento pravzor úzkosti porodním traumatem a konstatoval, že specifickými prožitky každého jedince při traumatu zrození lze vysvětlit nejen neurózu, ale také uměleckou tvorbu a vědecké bádání.

Zakladatel psychoanalýzy se nesoustředil jen na pátrání po příčinách úzkosti, které jsou nepopiratelně sexuální povahy. Mnoho lidí, balancujících na hranicích mezi normalitou a neurózou, je pronásledováno sociální úzkostí: problémy s navazováním uspokojivých sociálních pout, strach před vystupováním na veřejnosti. Taková úzkost je na první pohled motivačně samostatná, ale přece jen koření v psychosexuálních problémech raného dětství: je to úzkost, pramenící z nároků příliš krutého Nadjá. Za téměř všemi projevy sociální úzkosti jsou skryty dva prameny: separační a kastrační úzkost. Strach ze separace, oddělení, izolace, samoty činí mnohé z nás ochotnými snášet nejrůznější nedůstojné ponižování ze strany životních partnerů či partnerek. Podobně je člověk ochoten setrvat i v zaměstnání, kde není dostatečně oceněn, ale úzkostně pociťuje, že by možná životní změnu neunesl. Separační úzkost je prototypem strachu vůbec, nevědomá vzpomínka na situaci, kdy bylo lidské mládě ponecháno samo sobě ve tmě, o hladu a hygienicky nezaopatřeno, je příliš bolestivá, než aby se znovu opakovala. A vše probíhá nevědomě, takže normální dospělý člověk jen cítí něco ohrožujícího a nedovede a nedokáže to pojmenovat. Zato kastrační úzkost je drsnější a konkrétnější, týká se ohrožení vlastní identity, je to obava ze ztráty samostatného Já. Každý chlapec zakusil pocity převahy silnějšího jedince, každý chlapec si uvědomuje soupeření samců o samičky, ať již uskutečňuje prostřednictvím pěstního souboje nebo počtem nul na bankovních kontech. Každý je ohrožen potenciálním archaickým otcem, který ho může symbolicky vykastrovat, potrestat. Volně plynoucí úzkosti neuniknou ani ženy. U nich se projevuje poněkud jinak, především strachem z opuštění.

Podle Sigmunda Freuda je i úzkost předmětem vývoje, lépe řečeno, objekt úzkosti se věkem mění. Na počátku života je to strach ze separace, stav naprosté bezmoci a odkázání na dospělé obstaravatele, pak přichází strach ze ztráty milované osoby. V období Oidipského komplexu strach kastrační a pak velmi rychle strach a bezmezná úzkost z Nadjá, ze zákonu, z potrestání, úzkost z provinění. V psychoanalytickém pohledu je pocit viny víceméně setrvalou úzkostí a z tohoto základního životního pocitu nakonec pramení i dospělý strach ze smrti, přesněji řečeno strach z umírání, který dnešní uspěchaná společnost vytěsňuje a moc o tom hovořit nechce. Memento mori se ovšem vznáší nad každým z nás. Potlačovat a vytěsňovat myšlenky a představy o smrti je ovšem prastará, univerzální lidská reakce. Klinická analytická praxe ovšem ukázala, že v nevědomí člověk na svoji smrt nevěří a počíná si, jako by byl nesmrtelný. S pudem smrti si to neprotiřečí: zdravý člověk žije tak, že miluje a pracuje, má uspokojivé mezilidské vztahy, ale i tak jeho organismus neodvratně směřuje tam, odkud vyšel: do bezživotí, do původní matérie. Je v tom zašifrován velký koloběh života i téma věčného návratu, které tak výborně popsal Mircea Eliade ve svých dílech Posvátně a profánní a Mýtus věčného návratu.

Téměř každý dnešní psychoterapeut pokládá úzkost za významný, ne-li nejdůležitější motivační činitel pestrých projevů neuróz. Hovoří se dokonce o "základní úzkosti", která vzniká jako přirozená reakce novorozence na ohromnou změnu životního prostředí během porodu - z bezpečného lůna do velkého světa, kterému nelze na začátku života rozumět. Úzkost nabývá nejrozmanitějších podob, ale její základ je stále stejný: strach před znicotněním, před anihilací. Existencialisté se tématu úzkosti chopili s obzvláště hlubokým porozuměním a vytvořili jeden z nejvlivnějších filozofických směrů ve dvacátém století.

Třetím velkým okruhem psychoanalytického průzkumu normální i bolavé duše je pocit viny. Pocit viny zakusil pravděpodobně každý člověk, který má alespoň zárodečně vyvinuté svědomí. Snad kromě hluboce narušených, anetických, ryze asociálních psychopatů. Freud rozlišil normální pocit viny, který vzniká, když se člověk cítí provinilý za něco ošklivého, co provedl, od nenormálního pocitu viny, který je svébytným znakem neurotického chování a prožívání. Člověk, jehož svazuje neurotický pocit viny, se totiž chová, jako by byl stále pod tlakem špatného svědomí. Své činy řídí nakonec tak, že na sebe obviňování téměř magneticky přitahuje. Chová se tak, jako kdyby měl na sobě nálepku provinilého, prohřešivšího se dítěte. Když je malé dítě z něčeho obviněno, i když to vůbec neprovedlo, může se rozplakat, protože se cítí vinno, i když něčím úplně jiným. A taková je niterná dynamika dospělého provinilého neurotika: má nepřetržitý, setrvalý pocit viny, který ho silně svazuje v autentickém jednání. Navíc většinou vyhledává takové lidí, kteří jsou mistry v roubování pocitu viny. Zase udělal něco špatně, porušil pravidla (neurotik marně pátrá po tom, jaká to skutečně pravidla jsou, protože ta se mohou měnit podle různých situací), má špatné svědomí. Obviňování se snadno promění v sebeobviňování a máme před sebou zbědovaného člověka, který se nakonec zdráhá cokoliv podniknout sám ze svého rozhodnutí, protože se obává provinění, což mu dominantní halasná autorita velmi rychle připomene. Takový člověk na sebe stigma přivolává, a tím je nepřetržitě posiluje. Sociologové hovoří o stigmatizaci, zatímco se v psychoanalýze ujalo označení morální masochismus.

Kořeny pocitu viny, normálního i neurotického, spočívají v raném dětství. Rodiče vystupují nejen jako milující bytosti, ale zároveň jako tvrdé, trestající autority. Děti se přirozeně trestů bojí, ať jsou tělesné nebo manipulativní. Trest není prvoplánovitě prožíván jako obava z bolesti, ale především jako strach ze ztráty lásky. To není psychoanalytická hypotéza nebo zpětná rekonstrukce do doby zapomenutého dětství, takovéto prožívání trestu bylo potvrzeno i nezávislými empirickými výzkumy. Pocit viny vzniká také z fantazií odstranění či zabití rodičovských autorit, později potažmo sociálních autorit vůbec. Snad na fylogenetické úrovni má takový pocit souvislost s vinou za zabití praotce původní lidské hordy, což Freud zpracoval v kontroverzní knize Totem a tabu, k níž se dostaneme v poslední kapitole. Ať je tomu jakkoliv, původní pocit viny je zpravidla agresí proti vlastní osobnosti, je to přesunutá agrese z vnějšího objektu na sebe sama. Znamená to i proměnu sadismu v masochismus, ovšem nikoliv v ryze sexuálním významu, ba spíše naopak, ve významu sociálním. Výsledkem je zvláštní psychopatologické vyladění, takzvaný morální masochismus. Morální masochista vyhledává takové sociální situace, v nichž je ponižován, zbědováván, urážen. Dostává se do blamáže a jeho méněcennost se proplétá někdy až s rafinovanými způsoby potřeby potrestání.

Přesněji řečeno, pocit viny se projevuje v potřebě trestu. Markantně se to projevuje v úzkostných a trestných snech, kdy splněné přání, původně slastné povahy, nahrazuje snové splnění potrestáním. Člověk se špatným svědomím často patně spí a nemá radostné sny. Noc beze spánku a noc bezesná trestá lidskou duši vyčerpáním, motolicí, ranní morální "kocovinou". Intenzivní pocit viny může být navíc posilován dlouhodobým vštěpováním provinění, v čemž jsou někteří rodiče pravými mistry. Původní strach ze ztráty lásky se nakonec proměňuje ve strach z Nadjá. Pocit viny, strach z Nadjá a úzkost fungují jako vnitřní regulační systém mezilidských vztahů a etických hodnot. Každý příznivec psychoanalýzy by si měl uvědomit jeden podstatný rozdíl, který běžnému pozorování snadno uniká. Zatímco vnější, sociálně definovanou autoritu člověk uspokojí tím, že se podřídí nebo že se zřekne zakázané činnosti, či ji jako disident provádí nadále, zaštítěn autoritou jinou, svou vnitřní, neurotickou autoritu takto zklidnit nedokáže. Zvnitřněná autorita Nadjá totiž čerpá sílu ze zakázaného, z vytěsněných a potlačených přání, které se přeměnily na hlas svědomí. Zakázané přání prostě zůstává uvnitř a pocit viny za přestupek se časem přesouvá na úzkost svědomí. Lidé potom cítí neblahé napětí ve své duši, ale nedokáží si vysvětlit zdroje onoho nepříjemného pocitu. Ochotně přijmou vysvětlení, nabízená náboženstvím nebo jiným ideologickým systémem. A už vůbec nepochopí, že toto vnitřní zbědování nelze odstranit pilulkami ani jakoukoliv dobře míněnou poradenskou službou, ani zpovědí, ani agresí, namířenou navenek. Nadjá a pocit viny mají snad ještě větší sílu než přírodní pud, protože se obalily sociálním šatem, ale ve své nahotě zůstávají jen instinktuálním přáním. Když Freud přemítal o zběsilé síle hlasu svědomí, tlaku Nadjá, pocitech viny, dospěl k závěru, že tlak Nadjá rozděluje optimální směs libidinózních a agresivních pudů: libido se přeměňuje na neurotické příznaky, zatímco agrese na vnitřní pocit viny.

Není v lidských silách uniknout z půdorysu pudů a společenskohistorických omezení proti hlasu přírody. Toto fatální předurčení je univerzální a každá společnost vypracovala složitý systém důvtipných způsobů, jak socializovat lidské mládě. Od řvoucího nenasytného, rozpínavého miminka až k tuhé disciplíně úřadu, církve, armády, politické strany, finančního úřadu, ideologické charity, nacionalismu, manželského uvěznění. Pocit viny, projevující se především strachem z autorit a potřebou trestu, pokládal Freud na sklonku svého života za významného hybatele každé neurózy. Člověk se socializuje za cenu úniku od přírody. Civilizaci, pokroku, platí daň svou neurózou. Všechny společnosti, archaické i postmoderní, tržní či plánované, vykořisťují své členy a používají k tomu celkem primitivní ideologické slogany, které v dnešní době mají zesílenou působnost masmediální ikonou. Psychoanalytická pravda není vyvěšena jako reklamní billboard na dálnicích uspěchaných motorizovaných neurotiků. Spočívá v srdci každého z nás. Jedná se pouze o to ji objevit.

IQ test

Tento obrázkový IQ test, který se skláda z 30 otázek měří především inteligenci vrozenou a výsledný IQ je jen málo ovlivněn schopnostmi a dovednostmi, které jsme si osvojili výchovou a vzděláním, proto je vhodný nejen pro dospělé, ale i pro děti od 10 let. Spustit test

Psychotest - socialní, emoční

Tento 125 otázkový psychotest se zabývá jak schopnostmi abstraktními a neverbálními, tak schopnostmi verbálními, paměťovými a navíc i schopnostmi sociálními a emoční sebereflexí (tzv. EQ). Z testu se dozvíte pro které druhy činností máte schopnosti a pro které nikoli. Spustit test